Úvod poslední – CESTA

Chci vyhrát alespoň jeden zápas. Chci vyhrát alespoň nějakou medaili. Chci vyhrát Mistrovství Moravy. Chci vyhrát Mistrovství České republiky. Chci vyhrát Mistrovství Evropy. Chci dovézt zlato z Mistrovství světa. Chci být nejlepším závodníkem v Evropě.

 

Tak tyhle ,,mantry“ mi zněly v hlavě od 6 let, kdy jsem se začal díky mé mamince a tatínkovi věnovat krásnému bojovému umění – Taekwon-do. Všechny do jedné se mi splnily.

Kromě sportovních úspěchů jsem se díky němu stával sebevědomější, odolnější, cílevědomější a disciplinovanější osobností. A to je ta hlavní pointa. Nesčetněkrát jsem bulel jako malá holka kvůli prohře, ne kvůli zranění, ale protože jsem prohrál! Nesčetněkrát mi tekla krev z nosu, ne kvůli tomu, že by mi někdo dal ránu, ale protože jsem se nekryl!

 

Nesčetněkrát jsem musel PROHRÁT, abych si následně uvědomil jak moc si člověk musí vážit jakéhokoli vítězství. Opečovávat jej. Nést za něj velkou zodpovědnost!

 

Během studií ať už na střední nebo na vysoké škole, jsem byl průměrně 90 dní v roce na přípravných soustředěních nebo závodech v rámci rerezentace, kde jsem byl od roku 2005 do 2014. 3-4 krát týdně jsem trénoval v oddíle a 2-3 týdně jsem vedl tréninky dětí a mládeže. Často se mi stávalo, že po 3 hodinách tréninku s více než 50 dětmi jsem měl ještě 2 hodiny svého sportovního tréninku, kde bylo nutné dávat opravdu maximum. Prakticky nepřetržitě sportuji od svých 6 let. Letos už to bude 20 let, kdy jsem na sebe poprvé vzal bílé kimono tzv. dobok. Ten se stal mým nejnošenějším módním výstřelkem. Jeden trenér kdysi o mě prohásil, že jsem se v doboku narodil. Taekwon-do cvičím pořád, stále a všude! Je to už více než můj životní styl.

 

Při téhle aktivitě, která ,ať už člověk chce nebo ne, fyzicky opravdu vyčerpává, mi zbývalo už opravdu minimum energie na další věci jako škola, rodina, přitelkyně, přátelé. Škola prostě být musela, přes to nejel vlak, takže moje dlouhé noční učení se stalo přirozenou součástí mého života. Naštěstí to všichni kolem mě maximálně respektovali a podporovali.

 

Proto si vážím každého vítězství ať už malého, velkého,  sportovního nebo studentského. Za každým leží píle a odříkání času, který by člověk mohl využít jinak, třeba pohodlněji. O nic se nesnažit, nic nezkazit, nebýt z ničeho zklamaný. Ale o tom to přece není, nemám pravdu.?

 

Touto 3. částí úvodu jsem se chtěl dostat k tomu nejvýznamnějšímu, co mě v životě formovalo a dále posouvá. Je to můj magnet, moje druhá rodina, můj životní postoj – Taekwon-do. Jsem v tom až po uši.

 

Už druhým rokem vedu svůj rodný oddíl Škola Taekwon-do ITF Frýdek-Místek, z.s. a vidím ty stejné nadšené tváře dětí jaké jsmě měli my (já a moji vrstevníci) před léty, když jsme začali cvičit. Vidím jejich postupný vývoj v bojovníky a dobré lidi. To je pro mě to největší vítězství. Vím, že tohle je to ta správná cesta.

Nedá se to dost dobře popsat, je to pocit. Máte kolem sebe lidi, kteří dělají stejnou věc jako vy a baví Vás to. Baví Vás to dělat spolu. Je to štěstí.
A to myslím, že pro úvod mého blogu stačí. V jednotlivých rubrikách budu popisovat zkušenosti, dojmy a pojmy z mého putování někonečnou myslí Filipa Gavlase.